Tak nám staré metalové páky znovunahrávají svá legendární díla a my, nebozí hudební posluchači, máme otevírat peněženky a kupovat si další verze svých oblíbených nahrávek? Po Brazilcích SEPULTURA se k tomuto rozhodnutí dopracovali i britští PARADISE LOST. Nemá cenu dokola rozebírat důvody, které k tomu vedly. Když se povzneseme i nad fakt, že o peníze jde především, vyvstává základní otázka - co si s tím jako tedy máme počít?

Čtvrté album této skupiny z anglického Halifaxu mám dodnes ve veliké oblibě a představuje pro mě jednu z nahrávek, které mají podíl na mém obratu v temnou stranu hudební síly. Z dobového hlediska představuje velmi výrazný přechodový můstek mezi obhroublými začátky a následným melodickým dobrodružstvím, vrcholícím až u šokujícího alba „Host“ z roku 1999. Zároveň se však jedná o nahrávku pevně svázanou s dobou svého vzniku – tedy rozmachu britské doomové scény, jejíž mnoha věrozvěstům byla škatulka vymezená doom metalem zanedlouho už přitěsná. Když už tedy od nové edice „Icon“ nebylo možné očekávat nic kloudného, minimálně zvědavost na to, s jakou vizí 30 let staré nahrávky pro rok 2023 příjde skupina samotná, na každý pád zafungovala.

Co rozhodně hned zkraje praští to uší je zásadní revize původní produkce alba. Ta tam je chrámová monumentálnost, zdobící nahrávku z roku 1993. Tříštívý a chrámově klenutý zvuk vystřídalo mnohem zemitější nazvučení. Žádné nahallované efekty, žádné poloakustické pasáže ani echo ve vokálních partech. Zatímco album ve své době představovalo ještě stále minimálně ve svých dozvucích pojítko s gotickým doom metalem alba „Gothic“, jeho současná prezentace je pořád dost hard, ale také mnohem více heavy než gothic.

Až se s trochou nadsázky dá říct, že současný „Icon“ jakoby se zpětně mnohem více otevíral směrem ke svému následovníkovi „Draconian Times“. Co je rozhodně potěšitelné – skladby jako takové dobře fungují i v tomto „bigbítovějším“ podání. Snad jen s předposlední „Christendom“ už toho vzhledem k užití jemného dívčího sopránu a celkové „katedrální“ atmosféře už příliš mnoho udělat nešlo.

Ostatní písně však, možná i trochu překvapivě, nakonec ukazují svůj nadčasový potenciál. Úvodní „Embers Fire“ ještě více rozvíjí svůj hitový potenciál. Ostře položené kytary a spíše v popředí znějící Holmesův vokál dělají z písně příjemnou a oproti originálu mnohem více „heavy“ hymnu ve středním tempu. Výborný otvírák tehdy, neméně dobrý i dnes.

Do ranku skladeb, které v novém provedení dokázaly vyrůst do krásy bych rozhodně řadil hned následující „Remembrance“, která se svým skočným rytmem dostala v novém zvukovém kabátku větší vzdušnost, až si člověk říká, že takto pojatá píseň má znít přesně tímto způsobem. Táhlá „Joys of The Emptiness“ má bez gotické majestátnosti pro mě osobně mnohem větší drive a celkově je ve své naléhavosti výrazně působivější.

PARADISE LOST - Icon

Jestli by se někdy vyhlašoval žebříček stylově nejvíce proměnlivých kapel, tak v devadesátých letech by jeho přední příčky bezpochyby okupovali PARADISE LOST. Jejich dřevní doommetalové začátky byly už po pár letech od debutu „Lost Paradise“ (1990) tytam a o 3 roky později se před nimi otevíraly zcela nové horizonty.

To samé platí pro odpíchnutější „Dying Freedom“, u níž mě však v jejím úplném závěru překvapila absence na originálním albu dost výrazné pasáže s poloakustickou kytarou. Místo té zní na letošní novince pouze důrazné bicí a jemně bublající basa. Za mě osobně trošku přešlap upomínající spíše nahrávky ze zkušebny, než jejich finální profi verze.

Pak už vlastně vůbec nepřekvapí i úplná absence klávesových nástrojů v úvodu „Colossal Rains“, kde si kapela vcelku pochopitelně uvědomila, jak by dnes zněly lacině a archaicky, byť skladbě samotné to trochu ubralo na atmosféře. A jestliže jsem ve své starší vzpomínkové recenzi „Icon“ tvrdil něco o tom, že „Poison“ představuje hlavně lehce otravného nadhazovače před nástupem „True Belief“, jsem nucen alespoň v této verzi své tvrzení trochu poupravit. Ne, špatná skladba to není. Stále možná vzhledem ke kontextu alba trochu překombinovaná a bez výraznější nosné linky, ale na „Icon 30“ už nepůsobí jako výzva zmáčknout tlačítko Skip.

I navzdory svým úvodním dojmům jsem vlastně s tímto počinem docela v míru. Pro fanoušky nejspíš jasná povinnost, speciálně jeho vinylová verze a nepochybuji, že se jich najde dost. Pro ty ostatní? Těžko říct. Nejsem zrovna příznivcem podobné recyklace v originále a v kontextu své doby v zásadě bezvadných nahrávek, ale přesto musím alespoň připustit, že některé skladby v novém kabátku ukázaly ještě více ze svých kvalit, nebo se dokonce předvedly v novém a atraktivnějším provedení.